Pojem „Signal to noise ratio“ (též zkracované na „SNR“ nebo „S/N“) doslova znamená „Odstup signálu od šumu“. Používá se velmi běžně ve vědě a i inženýry, když potřebují porovnat sílu signálu originálního oproti šumu, jenž se nachází na pozadí a je vždy přítomný v nějaké jisté minimální míře (šum způsobuje více věcí – vítr, gravitační vlivy Měsíce, vibrace, teplota, rozdíly ve vlhkosti, … Vše záleží na tom, co se měří a jak citlivá je aparatura). Moderní technika díkybohu umí šum poměrně dobře filtrovat již na úrovni digitálního čipu, co signál zpracovává.
Odstup signálu od šumu (nyní vysloveně číselně bráno) je poměr mezi sílou signálu, co nás zajímá a silou signálů rušivých na pozadí + typicky se vyjadřuje v dB (za oné konstelace, že je základní poměr větší než jedna, značí to, že je síla signálu ještě pořád vyšší, nežli síla šumu na pozadí a měl by se dát teoreticky zpracovat).
I když se SNR obvykle chápe jako používaný výhradně co se týče elektrických signálů, dá se (pro někoho možná lehce překvapivě) aplikovat doslova na libovolný signál: rozdíly mezi jednotlivými izotopy, biochemické signály mezi buňkami těla a dokonce i ve světě financí (obchodní signály).
Občas se používá i v přeneseném smyslu a metaforiky slova jako objem získané užitečné informace od neužitečné (zavádějící, mylné, ...).
Z hlediska běžného uživatele je prakticky nejlepší, aby míra signálu byla proti té u šumu co největší, jelikož jedině tehdy má uživatel šanci získat ta nejlepší možná data / vidět něco / ..., jaká jej zajímají (třeba šum -97 dB na sluchátku naznačuje, že bude pro běžné ucho prakticky neslyšitelný, naopak šum přes -70 dB již začíná být znatelný, to se ale bavíme o rušení při hudbě). Kvalita (a tím pádem logicky i rostoucí šum) ale klidně zase třeba při takovém rozeznávání hlasu může jít ještě mnohem níže a stále se dá přenosu rozumět.